Spiderman

Poslední březen byl jeden z prvních opravdu krásných jarních dnů. Takových, kdy člověk nerad sedí doma. My jsme naštěstí doma neseděli a dobře jsme udělali. Sešli jsme se s dětmi u stanice metra Palmovka a vydali jsme se pěšky přes most na Libeňský most. Cestou jsme si s dětmi povídali, jak se kdo měl od doby, kdy jsme se viděli naposledy. Většina dětí s námi byla vloni v létě na táboře Záchranná mise, ale přidal se k nám i jeden zcela nový kamarád, který mezi nás hned zapadl a snad ho uvidíme i na dalších našich akcích.

Po chvíli chůze se před námi otevřela chatková kolonie na Libeňském ostrově, kterou asi málokdo z nás v těchto místech čekal. Mezi chatkami jsme zanedlouho došli do příjemného lanového centra s útulnou klubovnou a tady nás přivítala sympatická instruktorka Martina, která se nám celé příští hodiny věnovala.

Lanové aktivity jsme začali hrami na zemi s lanem i bez něj. Příjemné bylo například ve dvojici si proti sobě „přehazovat“ třetího, který stál napnutý jako prkno uprostřed. Tedy zábavné to bylo hlavně pro toho, kdo se právě houpal, těm dalším dvěma to dalo dost zabrat. :-)

Celí nedočkaví jsme se za chvíli přesunuli na nízká lana, překážky umístěné ve výšce asi 1 m nad zemí. Smyslem všech lanových překážek je dostat se z jedné strany na druhou, což u těch nízkých není až tak složité, jak jsme později zjistili. Jde jen o to, držet hezky rovnováhu a za chvíli je to hračka, hlavně pro ty menší.

Před vstupem na vysoká lana jsme prošli povinným výcvikem na jištění, abychom mohli jistit své kamarády, co jsou zrovna na lanech. A pak už nám nic nebránilo vylézt do výšky 10m. V čem jsou vysoká lana obtížnější než nízká, je kromě výšky (nedoporučujeme lidem se závratěmi) zejména to, že se s vámi všechno hýbe a nikde nemáte pevný bod, kterého se zachytit. To se pak rovnováha drží hodně těžko. Ale pocit, že na sobě máte lezeckou výstroj a zespoda vás někdo jistí, dělá hodně. Dětem to šlo výborně, zejména Klárka s Adamem byli k neutahání, neustále chtěli prozkoumávat nové a nové disciplíny včetně umělé lezecké stěny. A nejlíp to šlo Klárce, když si lezla nahoru pro bonbóny. :-) Ale ani ostatní děti se nenechaly zahanbit, a to ani při závěrečné, nejtěžší disciplíně – skok z lana dolů. Kdo se nejvíc bál, byla asi jedna z vedoucích. :-)

Myslím, že jsme se opravdu vyřádili a jestli byli večer všichni tak příjemně unaveni a plni zážitků jako já, jistě na toto odpoledne dlouho nezapomenou.

vedoucí Péťa
(no jo, přiznávám se, ta vyděšená vedoucí nahoře jsem byla já :-)